Je se mnou stale. Neopousti me. Myslim si, ze pokud neudelam zadnou
kardinalni chybu, ktera by ukazala ji i mne, jaky jsem truhlik, tak nam to
spolu vydrzi. I kdyz je chladna, presto ji denne sviram pevne ve svych rukou
s tim, ze me potkalo neskutecne stesti. Nedovedu si bez ni predstavit jediny
den. Natoz pak treba tyden odlouceni. Ale i to mne jiz potkalo. Nechci, aby
se to opakovalo, protoze mi bylo spatne. Ze sebe. I kdyz jsem za to nemohl.

A jak jsme se spolu seznamili? Bylo to jednoduche. Zpocatku kazdy vi, ze
existuje, ale nejak to zvlada bez ni. I kdyz se s ni potkavate na kazdem
kroku, vzdycky jen tise zavidite, ale bud mate strach, nebo prece jen jde o
"vyssi tridu", takze hned vycouvate a zapomenete. Ja jsem na tom byl stejne.
Znal jsem ji hodne dlouho. Od narozeni. Vzdycky jsem k ni citil respekt.
Uznaval jsem jeji dovednosti, moznosti a kvality. Presto jsem se drzel krok
zpet, protoze jsem si na ni netroufal.

Nemohl jsem. Byl jsem studentem. I kdyz hodne spoluzaku nejake mela, ja se ji
chtel venovat naplno, neomezovat se, uzivat si s ni, kdy to jen pujde. Potom
se to stalo. Skoncil jsem studia a rozhodl jsem se, ze si taky nejakou musim
poridit. Jakou? V tom jsem mel jasno. Rikam, ze ji znam odmalicka. Vim, co ji
provazelo kdyz byla v plenkach, jak se menila, kdo ji miloval a proc. Vsem
jsem zavidel.

Poprve jsme se poradne videli a promluvili si v jednom obchode. Mel jsem
tuseni, ze ji tam najdu. Dlouho jsem se odhodlaval k tomu, vstoupil do dveri
a rict si o ni. Chtel jsem ji. Jeden krok a byli jsme vedle sebe. Chytil jsem
ji do ruky a objal. Souzneni nasich dusi - vsichni to tehdy museli videt.
Zamilovali jsme se do sebe a oba vedeli, ze tohle musi pokracovat.

Za par minut jsem si ji odvezl. V mem aute odjela ke me domu. Stravili jsme
spolecne prvni noc. Krasa. Usinat po jejim boku, probouzet se vedle ni. Byl
jsem zaslepen. Dalsi den jsem se bez ni nehnul. Vsude jsem ji bral. Sice
nebyla zpocatku moc povidava, ale pozdeji se zmenila. Seznamil jsem ji se
spoustou mych pratel. Hodne lidi mi rikalo, jak jsem si dobre vybral. Ja to
vim. Nemel jsem nikdy pomysleni na zadnou jinou.

Postupem casu sice zjistuji, ze kolem mne se objevuje hodne krasnych, mozna i
krasnejsich, nez je ona, ale i tak v ni nachazim dennodenne to, co potrebuji.
Je spolehliva, pracovita, sikovna. Necha si toho ode mne hodne libit.
Tolerance jeji duse nema hranic. Sem tam ji sice trochu pretezuji, casto je
vycerpana, ale je na ni videt, ze v me spolecnosti je spokojena a poskytuje
mi vsechno, na co si pomyslim.

Co jsem delal do okamziku, nez jsme se dali dohromady ji nezajima. Nepta se
na to. Z toho mam radost. I kdyz nemam co skryvat, je prijemne, ze o mne
vsechno nevi. Stejne jako ja o ni. Porad se ucime. Navzajem. Trochu tajemna
panuje na obou stranach. Dalsi z duvodu, ktere me utvrzuji v myslenkach,
abych se ji nikdy, za zadnou cenu, nevzdal.

Neopusti-li me ona, ja to nebudu. Dlouho po mem boku bude chloubou. Jeji
krasa je skoro vecna. A ja jsem zapomnel, ze jsem vas doposud nepredstavil.
Omlouvam se, ale jsem zaslepen laskou k ni. Jmenuje se slecna Nokia 6210...