|
Opírám se o sloup semaforu a znuděně pozoruji kolemjdoucí. Už se chystám vrátit domů s nepořízenou, náhle však zahlédnu vrásčitou stařenku, jak se plouží k přechodu pro chodce. Rychle k ní přiběhnu a navrhuji: "Pomohu vám přes ulici, paní."
"Moc vám děkuju, mladíku, nevím, co bych si bez vás počala," vděčně děkuje stařenka, "mimochodem, jsem paní Andělová."
"Mé jméno je Petr Veselý," představuji se stařence.
Ta se náhle zapotácí, div neupadne. "Co je vám?" zděšeně se jí ptám.
"To nic, mladíku, to bude asi z hladu," odpovídá paní Andělová.
Zkoumavě se na ni zahledím. Opravdu je dost vyhublá. "Nechcete ke mně zajít na takovou malou svačinku?" ptám se jí.
"Moc ráda, mladíku," přijímá mé pozvání stařenka.
Odemykám bytelné dveře a vcházím společně s paní Andělovou do bytu. "Jano, máme návštěvu, připrav něco k snědku," volám na manželku.
"Čí je ten invalidní vozík támhle v rohu?" udiveně se táže stařenka.
"Ále, ten tu nechal náš předchozí host," uklidňuji paní Andělovou.
"A co ta lebka tam na stolku?" třaslavým hlasem se ptá stařenka.
"Mám takovou trochu neobvyklou sběratelskou zálibu," odpovídám, "ale pojďte raději do kuchyně, paní Andělová, ať nám nevystydne jídlo."
Usedáme s manželkou a naším hostem kolem kuchyňského stolu a dáváme se do jídla. "Je to dobré," pochvaluje si stařenka, "co to je?"
"To je tajný rodinný recept," vyhýbavě odvětím.
"Manželka se ke mně naklání a šeptá mi do ucha: "No tak, na co čekáš, potřebujeme přece novou krev!"
"Neruš, vím, co dělám," tiše uklidňuji manželku.
"Paní Andělová, vy už jste v domově důchodců, že ano?" obracím se na stařenku.
"No, to víte, děti se na mě vykašlaly, neměla jsem jinou možnost..." zakoktává se paní Andělová.
"A kolik vás tam vlastně je?"
"Asi dvě stě, ale to víte, smrt si vybírá svou daň," smutně odpovídá stařenka.
"Hm, a co byste tomu říkala, paní Andělová, kdybych vás a vaše spolubydlící někdy přišel navštívit?"
"To bych byla moc ráda, pane Veselý..."
"Co třeba zítra v půl dvanácté, paní Andělová?"
"Dobře, pane Veselý," odpovídá stařenka, vylizuje poslední zbytky z talíře a zvedá se k odchodu.
"Tak na shledanou zítra, paní Andělová," loučím se a vyprovázím našeho hosta ke dveřím.
"Prosím tě, cos to vyváděl, jenom samý kecy a skutek utek!" obviňuje mě žena.
"Klídek, zítra budu mít mnohem lepší podmínky, víš, co je v domově důchodců osamělých lidí, o které se jejich příbuzní nezajímají?"
"A zvládneš je všechny?"
"Bez obav, mám už přece praxi," upokojuji manželku.
Druhý den si sbalím všechny potřebné věci do oblíbeného koženého kufříku a vydávám se do domova důchodců. "Za kým dete, pane?" táže se mě vrátný.
"Za paní Andělovou."
"Teď asi bude spolu s ostatníma v jídelně, právě se chystají k obědu."
"To se mi zrovna docela hodí," povídám vrátnému.
"Jídelna je v prvním patře nalevo," říká vrátný a bere si ze stolku rozečtené noviny.
Otevírám dveře do jídelny, jdu k nejbližšímu volnému stolku a opatrně na něj pokládám kufřík. "Echm, echm..." odkašlávám si.
Chvíli se prohrabuji obsahem koženého kufříku a pak začínám mluvit.
"Vážení starší spoluobčané, jistě jste se již někdy zamysleli nad tím, jaký má život vůbec smysl a co bude po smrti. Naše církev vám na tyto otázky nabízí jasné odpovědi. Stačí, když budete platit pravidelné měsíční příspěvky a dosáhnete věčné blaženosti v ráji nebeském..."
"Řečičky nás nenakrmí!" přerušuje mě jakýsi stařík a bere ze stolu blýskavý kuchyňský nůž.
"Alespoň si přečtěte naše propagační brožurky," navrhuji a vysypávám je z kufříku na stůl.
Důchodci neodpovídají. Zírají na mě hladovýma očima a zamyšleně si pohrávají s kuchyňským náčiním. Potom vyrážejí do útoku. |
|
|
